Hluchota starých psů

Petr Šrenk, Veterinární klinika Jaggy Praha

Hluchotu psů lze obecně rozdělit podle několika kritérií do následujících skupin:

  • periferni - centrální (retrocochleární léze, velmi vzácná)
  • vrozená - získaná
  • kongenitální - s pozdním nástupem
  • senzorineurální - konduktivní

K těm nejčastějším patří vrozená kongenitální senzorineurální forma (dalmatin, bílé kočky), dále pak získaná s pozdním nástupem senzorineurální (ototoxicita, presbycusis) a konečně získaná s pozdním nástupem konduktivní hluchota (chronická otitis externa, media). Z hlediska geriatrického pacienta tedy připadá v úvahu hluchota získaná sensorineurální nebo konduktivní. U staršího jedince se potom může kombinovat presbycusis, tedy senzorineurální hluchota progresívně se zhoršující s věkem, s hluchotou konduktivní, vázanou na mechanické změny zvukovodu, bubínku a sluchových kůstek.

Z klinického hlediska je hluchota, či slábnoucí funkce sluchového aparátu diagnostickým oříškem. Starší psi, mnohdy fyziologicky méně aktivní s menším zájmem o okolí se pouhými klinickými testy a pozorováním nezdiagnostikují, vůbec pak nemluvě o hluchotě jednostranné. Proto jedinou možností zhodnocení funkce sluchu, je audiometrie – BAER – brain stem auditory evoked response.

Anatomie a fyziologie

Sluchový aparát se skládá ze čtyř základních oodílů:

Vnější ucho – pina a zvukovod navazující na bubínek, který tvoří rozhraní středouší. Střední ucho vyplněné vzduchem, zahrnuje kormě již zmíněného bubínku také sluchové kůstky (maleus, incus, stapes), k nim náležící svalové a vazivové struktůry a vyústění eustachovy trubice, jež spojuje dutinu středouší a farynx. Zvuk postupující přes sluchové kůstky jako vibrace, naráží na membránu foramen ovale, čímž se dostává do tekutinou vyplněného vnitřního ucha. Cochlea (šnek) se skládá ze semicirkulárních kanálků, vyplněných tekutinou. Vlastní vláskové buňky jsou uloženy v želatinové tectoriální membráně v kochleárním duktu. Přenos vzruchu do CNS se pak děje přes synapse s neurony ganglion spirale.

Patomechanismy a klinika

 U geriatrických pacientů se setkáváme nejčastěji s hluchotou sensorineirální, která se může vyvynout v důsledku procesu stárnutí a degenerativních změn neurálních struktur, nebo jako následek používání ototoxických látek, dále jako důsledek otitíd či působení hluku.

Presbycusis je tedy zhoršení sluchové funkce v souvislosti se změnami v auditorním systému následkem procesu stárnutí. Prevalence a jiná statistická data psí a kočičí populace nejsou k dispozici. Toto progresívní onemocnění bývá mnohdy označováno jako onemocnění s akutním nástupem, neboť majitelé rozpoznají teprve stav kompletní oboustranné hluchoty, což je fáze finální, vzhledem k výrazným kompenzačním schopnostem zvířat. Z humánní medicíny víme, že muži ztrácí sluch spíše ve vyšších frekvencích a naopak ženy spíše v nížších. Analogická data u psů a koček nejsou k dispozici.

Ototoxické látky mohou působit buď přímo destrukci vláskových kochleárních buněk nebo nepřímo porušit stria vascularis s následnou degenerací vláskových buněk. Z nejčastěji používaných ototoxických látek ve veterinární medicíně je třeba jmenovat aminoglykosidová antibiotika (neomycin, kanamycin, amikacin – nejvíce toxické pro kochleu; gentamycin a sterptomycin - nejvíce toxické pro vestibulární systém). V případě, že nejsme schopni při otoskopii zhodnotit celistvost bubínku, neměli bychom ototoxické substance podávat topicky, pakliže ano, tak pouze v kombinaci s pravidelnou audiometrickou kontrolou (subjektivní hodnocení sluchové funkce je medicínsky naiviní). Stejná pravidla platí pro podávání těchto substancí celkově.

Hluchota vyvolaná expozicí hluku může být dočasná nebo trvalá. Nastupuje při expozici hluku s intenzitou přes 100 dB. Postupný návrat funkce trvá pak v závislosti na intenzitě a době expozice od několika minut až do dvou týdnů. Důsledkem této zátěže hlukem dochází k poškození vláskových buněk, ale může také dojít k poškození bubínku a sluchových kůstek.

Konduktivní hluchota se u geriatrických pacientů váže na chronické otitídy a nadměrnou produkci cerumenu. Během chronických otitíd dochází ke stenóze nebo až úplné okluzi zvukovodu potencované nadměrnou tvorbou cerumenu s následnou akumulací. Nezřídka pak dochází k mineralizaci a osifikaci externího kanálu.

Diagnostika

 Jediný možný způsob, jak prověřit sluchovou dráhu a její funkčnost, je elektrodiagnostická testace. BAER, tedy brain stem auditory evoked response, je principiálně computerizované měření elektrické aktivity jednotlivých anatomických struktur sluchové dráhy, počínaje kochleou a konče potenciály středního mozku, eventuálně auditorního kortexu.
Diagnostika vyžaduje ve většině případů sedaci pacienta. Prvním nezbytným krokem je důkladná otoskopie a zhodnocení stavu zvukovodu a bubínku. Vlastní měření trvá 10–15 minut. Stimulaci provádíme pomocí sluchátek ve formě pěnových špuntů zasunutých do zvukovodu. Měření začínáme při 86 dB a 10 Hz. Potenciálové rozdíly sluchové dráhy snímáme pomocí subkutánních elektrod umístěných bilaterálně na vertexu a při bázi ucha. Uzemňovací elektrodu zakládáme na dorzální stranu krku. Každé ucho testujeme samostatně. K vytvoření kvalitní audiometrické křivky je obvykle třeba sumace 4000 impulzů.

Zachycená pěti- až šestipeaková křivka pak reprezentuje následující anatomické struktury:

  1. auditorní receptory vnitřního ucha
  2. nucleus cochlearis
  3. corpus trapezoideum
  4. lemniscus lateralis
  5. colliculus caudalis 

V případě kompletní periferní hluchoty (presbycusis, ototoxicita, uzavření zvukovodu) je audiometrická křivka prosta jakýchkoliv peaků a prezentuje se jako přímka se stimulačním artefaktem na počátku. Normální slyšící jedinec má křivku charakterizovanou pěti až šesti peaky s typickou latencí a amplitudou jednotlivých vrcholů. V případě konduktivních problémů se prodlužuje latence prvního peaku a snižuje amplituda celé křivky. V případě konduktivní hluchoty pozorujeme opět pouze plochou křivku se stimulačním artefaktem. Centrální hluchota potom vykazuje změny latence a amplitudy na peaku odpovídající anatomické struktůry.

Prognóza a terapie

 Presbycusis, jako nejčastější příčina hluchoty straých psů, je proces progresívní bez možnosti účinné terapie. Stejně tak ototoxická poškození bývají ireversibilní, avšak v případě monitorované terapie lze včasným vysazením ototoxických látek úplné hluchotě předejít. Konduktivní hluchota spojená s chronickými otitídami a následnými změnami zvukovodu pak ve většině případů vyžaduje chirurgickou intervenci. Konzervativní terapii formou výplachů v celkové anestézii s dlouhodobou cílenou medikací antibiotiky je dobré monitorovat audiometrickým měřením.

Literatura

George M. Strain, Aetiology, prevalence, and diagnosis of deafness in dogs and cats, British Veterinary Journal, January 3, 1995

Petr Šrenk, André Jaggy, Klinická neurologie, Noviko, 2000.